September 2017

Diverse feelings

30. september 2017 at 19:20 | Nauesin |  idk
To si tak kráčím po ulici, sleduju kolemjdoucí stvoření, která si mě samozřejmě nevšímají, protože jsou buďto zahleděna do svých mobilů nebo do sebe. Pohled se mi zastaví na lidské bytosti, která je ve všech případech diametrálně odlišná od osoby mé.

Řekněme, že támhle přede mnou kráčí vysoká, štíhlá blondýna. V ruce nese mobil, pravděpodobně nějaký velmi drahý. IPhone nebo co je právě teď v módě. Kráčí si to v rudě červených lesklých botách na vysokých podpatcích. Na sobě má pověšen pár stejně "štíhlých" šatů, které podkreslují, co by mnozí nazvali ideální postavou. Mírně se naklání doprava, to protože její kabelka je pro její křehkou paži až nechutně narvaná všemožnými přípravky pro dobu, kdy bude přinucena vyjít ven. Protože bez nich by se na veřejnosti ukázat nemohla. Obsah kabelky bych odhadovala spíše na Pervol, ale protože nežijeme v reklamě, budeme předpokládat drogeristické zboží. V druhé ruce drží kelímek kávy ze Starbucks, pravděpodobně nějaké latté. A já si nemůžu pomoct a ptát se, jak to všechno zvládá a jak je možné, že se ještě nerozpadla na kousky. Nebo jak v těch podpatcích ještě našlapuje oběma nohama. Záhada.

Vezmeme si jiný příklad. Jedu v autobuse, to protože neřídím auto své vlastní. Naproti mně sedí překrásné stvoření. Černovláska, na hlavě velký černý klobouk, doplněn elegantní bílou blůzou, přiléhavou sukní z jednoho kusu látky, punčocháče na nohách, její boty by jí záviděl leckterý hipster. Vystoupí na stejné zastávce, jako já a nemůžu si pomoct a nevšimnout si, že ze své tašky přes rameno vytahuje krabičku rakoviny a zapalovač za 10 korun. Můj zájem náhle opadne.

Do třetice všeho dobrého- nacházíme se, opět, v hromadné dopravdě. Aby to nebylo tak jednotvárné, řekněme tentokrát, že sedím v tramvaji jedoucí do centra města. Je pátek večer a stmívá se. Sedím za dvojicí kamarádek a přeslechnu jejich konverzaci. Nadšeně hovoří o setkání s kamarády v nedalekém podniku, jako by to měla být párty roku. Jsou tak hlasité, že támhle polohluchého dědu určitě musely probudit ze spánku. Navzájem si líčí procedůru, kterou prošly před odchodem z domu. Jak dlouho jim trvalo vybrat si oblečení, jak dloho strávily žehlením a kulmováním vlasů a s kolika kluky si domluvily rande a kolik si tak tipují, že po nich vyjede a jaké je nejlepší místo na něco, co už neslyším, protože si pouštím hudbu do sluchátek.

(Jak krásně ironický obrázek. I love it.)

"Don't judge a book by its cover. You know my name, not my story" yeah yeah yeah to je sice moc krásné rčení nebo co, ale... Lidé si neumí pomoct. Jakoby byli předurčení k tomu, aby porovnávali ostatní lidi se sebou. A když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. V průběhu života se setkáváte s různými lidmi, některé si zamilujete, stanou se z nich vaši přátelé, partneři. O ostatní se buďto nestaráte, tak nějak je tolerujete, nebo s nimi nechcete mít vůbec nic společného a jejich společnost vám leze na nervy. A to je naprosto v pořádku. Samozřejmě nejsem zastáncem pomluv, to vůbec. Suďte si lidi jak chcete, ale když už vám někdo není sympatický, buďto je ignorujte a prostě je nechte být, oni stejně nemají rádi vás, nebo jim to řekněte narovinu, ale pokud možno hezky a oni se s vámi pravděpodobně shodnou.

Tohle byla ale jen malá odbočka, protože mě ta myšlenka napadla, ale není hlavní myšlenkou. Z toho, co jsem napsala výše, jste si asi zvládli udělat obrázek o mé osobě a o tom, s jakými lidmi já nejsem moc za dobře, oni se mnou taky ne a nebo jakými lidmi "opovrhuji*," protože nesouhlasím s jejími styly života. O čem jsem ale chtěla mluvit, je fakt, že k těmto lidem mám osobně zvláštní vztah. Abych to vysvětlila - nesouhlasím s nimi, asi bych si s nimi neměla o čem promluvit, tak nějak mi "nejsou po chuti," ale v žádném případě bych proti nim neučinila kroky. jsem zastáncem varianty "nechat je být". Na druhou stranu, nějaká část mě si nedokáže pomoct a zároveň je taky obdivovat. A to je to, co osobně nechápu. Je to žárlivost? Chtěla bych být jako oni? Řekněme populární, hezká, umět se odvázat, mít kamarády, trochu víc "wild" život? Možná. jedna část mě říká ano a druhá nesouhlasí. A nedokážou se dohodnout. Proč bych se měla od základů změnit, jen proto, protože jsou takoví ostatní? You see, jako každý normální člověk chápu, že jsou na světě lidé a že jich je víc, než by bylo třeba a že "jsme každý jiný" a že "v tom je ta sranda, protože kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda," a že tohle všechno je v pořádku a tak...

*uberte asi tak 70% ze síly slova opovrhovat

Jen mě napadlo, máte někdo podobné myšlenky? Chtěli byste se někdy od základů změnit? Povahově? Vzhledově? Změnit svůj život? Kde byste se vydali jinou cestou? Jak byste změnili svou minulost? A pokud jste se sebou spokojení, jak to děláte?

Hashtag studentlife

26. september 2017 at 15:33 | Nauesin |  Deníček
Jsem si docela jistá, že jsem právě spolu s bramborama snědla i hlínu.

Docela mě pobavily komentáře u minulého článku :D Že beru začátek své vysokoškolské kariéry optimisticky? Já jsem spoustu věcí. Ale optimista není jedna z nich. Ačkoliv se rok teprve začal, ano, párkrát jsem zaškobrtla. Ještě dřív, než jsem se na vysokou vůbec dostala a v dnech přítomných taktéž. Došla jsem na hodinu, na kterou, jak jsem se domnívala, se učitelka nedostavila. No, ona se dostavila, jen do jiné učebny, což jsem se já neměla možnost dovědět. A stalo se mi to znova. Zrovna dneska jsem opět přišla na hodinu, no do špatné učebny. Nemohla jsem je najít, tak jsem zdárně propásla jednu z těch dvou hodin, do kterých si můžu dovolit nejít, abych ukončila semestr. To potěší, no. Naštěstí jsem si pro příště zjistila, kam se teda přesunuli a jsem odhodlána na zbylé hodiny jít, i kdybych se tam měla doplazit v horečkách. (Uvidíme, jaká bude zima. Asi budu nosit roušku a šálu, kterou tak nesnáším.) Takže, optimista? Spíše člověk, který se nechce vzdát jen tak snadno, když už se dostal na školu. Konec konců, o přešlapech a špatných zkušenostech se povídá nejlíp :D

K mému zklamání budu chodit dvakrát do týdne na "Praktické cvičení" z agličtiny, kde bych na závěr měla složit zkoušku, která... podržte si klobouky... je něco jako FCE.

FCE.

F.C.fucking E.

NAH vůbec nemám CAE a vůbec nepracujeme s knížkou, kterou už mám dokončenou z druháku/třeťáku na střední :D Lidi, já se asi unudím k smrti. A evidentně tam musím taky chodit. A zkoušku složit. (Není to pro mě challenge, jen otrava) Snad mi ani nevezmou místo toho ten CAE, který už mám. Asi si budu kreslit... Docela mě zaráží, že výchozí úroveň po třech letech, na bakaláři, je C1. JÁ UŽ KURDE DĚLALA CERTIFIKÁT NA C1. Hodiny angličtiny pro mě budou až moc lehké :"D Jasně, něco se určitě přiučím, taky nejsem dobrá ve všem, mám problémy s časy, rozšiřovat si slovní zásobu je možno neustále... ale i tak. Proboha. Omlouvám se, pokud zním povýšeně, to opravdu nechci, nechci ani nikoho shazovat, pokud mu angličtina nejde tak, jak by chtěl. Jen... Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, jaký je rozdíl mezi jazykovým gymnáziem, na kterém jsem studovala a ostatními středními. Až teď mi dochází, že úroveň angličtiny, jakou mám já (a že opravdu není bezchybná) nemají všichni. nějak mi nikdy nedošlo, že všichni lidé automaticky neumí anglicky tak, jako já a celá moje bývalá třída. Mezi nimi jsem se cítila naprosto obyčejně, protože jsme všichni měli dobrou úroveň angličtiny. Že se budu pravděpodobně řadit mezi nadprůměr populace v ČR... pořád mě to zaráží, když slyším, jak si lidi neví rady s něčím, co já používám úplně automaticky... A opravdu si teď vážím svých škol. Jak základky, která mi dala nejlepší základ, (ono velkou roli v tom hrály hry a manga, anime, seriály, všechno v angličtině) tak střední, na které jsme udělali všechno to, co budu dělat teď, jsem vděčná naší angličtináře, že nás tak drilovala :D Just... damn.

Psala jsem minule o své třídě? Myslím, že jen tak letmo. Tento týden jsem je tedy poznala všechny :D Yup. Všech 5. Se mnou 6. Jedna z toho je dálkař. AHAHAHA. Ale víte vy co, mně to vyhovuje. Mezi šesti lidmi je jen velmi malá pravděpodobnost, že se budeme navzájem pomlouvat, nemůžou se vytvořit partičky, jak to normálně bývá. Navíc v tolika lidech dokážu být i poměrně sociální člověk :D Ačkoliv je to poměrně smutné a vtipné zároveň, takový počet mi vyhovuje.

Chtěla jsem vám poděkovat za návštěvnost :D Od založení blogu se mi tady pár lidí objevilo, nějací lidi se tady objevují častěji a všichni dohromady to tady naštívili už více než tisíckrát~ Hezké, že.

Na jeden večer jsem se stala člověkem, kterým jsem nikdy nechtěla být :D A to sice typickým teenagerem/studentem. No. Protože v Opavě vůbec jsem tak strašně málo... Jen čtyřikrát týdně... Tak jsem si řekla... hell, já musím přijet i o víkendu! No a tak jsem se sbalila a v pátek večer jsem byla na vlakáči jako na koni. S přítelem jsme se sebrali a šli na kebab. To víte, není nad romantickou večeři při svíčkách, bez svíček. (Místo nich jsme měli pouliční lampy, které ještě nesvítily) Napapáni jsme se přemístili z prostoru náměstí do baru. Bohužel tam neprodávali nic než pivo a tvrdý alkohol. Žádný cider pro mě :/ Tak jsem byla přinucena si dát alespoň jedno pivo, které se tvářilo ochuceně. No, nic moc to nebylo, pivař ze mě nebude. nějak jsem ho teda vypila, mezitím přišli kámoši, na které jsme čekali. Naházeli jsme nějaké desítky do jukeboxu a tak nějak s plynoucím časem někdo dostal geniální nápad se přesunout do jiného podniku. A ten podnik už byl trochu jiného rázu, než byl ten bar, ve kterém jsme zakotvili. Byl to víc tuc-tuc-tuc kind of pub. Hráli tam spoustu remixů písniček, spoustu taneční hudby. Celkově to vypadá jako sklep, do kterého někdo zavedl elektřinu a pověsil tam diskokouli. A pak tam vybíral vstupné. Pokud ve skupince přátel nemáte člověka, který má potřebu se opít a vzít s sebou ke dnu všechny ostatní, které pozve, tak je to fajn. No my někoho takového měli. Poprvé v životě jsem se nechala opít. :) Na to, kolik mi je, vcelku výkon. Z příčin mi neznámých jsem po zhruba deseti půlkách vodky s redbullem a jednom pivě byla naprosto v pořádku. Problémy s koordinací noh se objevily, ale jinak jsem byla okay. (Když pomineme zvýšený tep) Žádná bolest hlavy, žádné zvracení, všechno si z večera pamatuju! Naopak jsem pomáhala kámošce, která toho měla o něco málo víc než já a nezvládla to. Ani nevím, jak dlouho jsme seděly před tím klubem a čekaly, až půjdeme domů... S přítelem jsme došli nad ránem a filozofovali o životě a existenci a brečeli a smáli jsme se a obojí zároveň a já nevím, jestli to celé mohlo být ještě víc klišoidní, než to bylo. Vcelku fajn, though. Někdy bych si to zopákla. Jen do jisté míry ovšem. Abych si taky mohla zatančit ^^


Jak jsem se do světa vydala

20. september 2017 at 17:11 | Nauesin |  Deníček
...no, nebylo to zrovna s ranečkem na zádech, ale...

oficiálně jsem od 19.9. 2017 studentem vysoké školy dvouoboru Angličtina + Němčina a ani první den mě nešetřili. On to byl sice můj první den tam, pěkně jsem se zapsala, ALE TO NEBYLO VŠE. Protože jsem tam přišla spolu s pár dalšími nešťastníky pozdě, respektive na poslední možný zápis, výuka už "v plném proudu" od 18., ne jen, že jsem přišla na zápis, já taky přišla a bylo po mě požadováno, ať si už hezky sestavím rozvrh (((((: (příhodný smajlík) Takže jsem tam stvrdla mnohem dýl, než jsem očekávala.

"Let's go, in and out, 20 minutes adventure."

vyslechla jsem si asi hodinovou přednášku o tom, jak to na vysoké chodí, čili kolik očekávají kreditů a volali si nás po oborech, přičemž jsem zahlédla asi dva lidi z mé budoucí třídy. Vyplnila jsem si index, který jsem následně odevzdala na podpis, easyy. No a přituhovalo. Následovala registrace do stagu. A já s sebou měla asi tak všechny papíry, jen ne ten jeden, který jsem potřebovala :D A to sice pozvánku, na které jsem mohla najít své univerzitní číslo, důležité pro registraci. No tak jsem pádila na studijní, klepala na špatné dvěře, za což jsem byla pokárána,(to snad zvládnu jen já) ale nakonec jsem číslo dostala a spěchala jsem zpátky do počítačové učebny, kde jsem musela počkat na volný počítač a teprve pak jsem se mohla vrhnout do tak složitého úkolu. Registrace byla v pohodě, příhlášení jsem taky zvládla, no zařazování předmětů se ukázalo ne až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vzhledem k tomu, že jdu pozdě a spousta míst už byla plných. No tak jsem dělala, co jsem mohla a až doma jsem zjistila, že jsem si zvládla dát pár předmětů na stejný čas, takže se překrývají. Jeden přesun jsem už s... eh, magistrou or whatever. S paní učitelkou. (lol, fakt nevím, co je vlastně zač, myslím, že mgr...) domluvila, takže jsem si to hezky přesunula. Na jeden jsem se bohužel musela vykašlat, ale nějak mě to netrápí. Poslední ještě budu vyřizovat v pondělí, uvidíme, jak to půjde.

"A jaké máš teda předměty?"
"Angličtinu a němčinu."
*nechápavé pohledy*
"Prostě angličtinu a němčinu na několik způsobů. Stejně byste to nepochopili..."

No, v úterý jsem teda všechno zapsala a snažila se pobrat co možná nejvíc informací, ale pořád to bude ještě trvat, než všechno pochytím. Chtěli si mě tam nechat, prý že klidně můžete jít do výuky... AHAHA. HA. Zdvořile jsem odmítla a zamířila si to do kavárny za kočičkama :D (Stejně bych tam musela čekat a pak bych měla jednu hodinu....) Dnes jsem podstoupila svůj první "pořádný" vyučovací den. No, na první hodinu se na to ta ženská asi vykašlala, nebo nevím, každopádně nikdo nepřišel, tak jsem hodinu a půl ztrávila na lavičce zíráním do zdi, kontrolováním všech sociálních sítí, které mám na mobilu. Docela to uteklo. Na druhou hodinu -překlad- jsem se dostala mezi bandu třeťáků a bylo mi řečeno, že se na to můžu vykašlat, že ona radši vede seminář v předkladu ve třeťáku (podle všeho někde v tom bordelu na stagu bylo něco jako doporučení pro ročník ten a ten, to jsem taky nějak nezaregistrovala... uvidím, docela mě ta hodina bavila, ta žena je dosti příjemná. Nevím, jaký rozdíl je v tom, jestli to budu dělat teď nebo až za dva roky... uvidíííme. Ono to je vcelku jedno, kredity jsou za účast a úkoly-jak jinak, než překlady z angličtiny... nemyslím, že bych na tom něco nezvládala. Navíc mě ta hodina fakt bavila.) Poslední dvouhodina byla... nom, "ligvistická propedeutika" což by se to češtiny dalo přeložit jako "úvod do studia jazyka" a jediná věc, která se nedala přehlédnout, byl fakt, že ta žena byla nehorázně roztomilá. Poměrně mladá a strašně milá. Dost jsem si ji oblíbila :D Což je dobře, z toho předmětu se nemůžu vyvklíknout, to je Ačko. Všechny informace o nadcházející seminárce a referátu se mi už líbily méně, ale to se nějak zvládne :D NĚMČINKA FTW! Fakt, že zkouška bude písemná mě taky dosti uklidňuje.

Pro tento týden už mám dost školy. Původně jsem měla jít ještě zítra na jednu hodinu, no evidentně daná osoba ještě neučí a v pátek nemám žádný rozvrh c: Dojezdy mě poměrně ničí, celková cesta zabere asi 50 minut, musím vstávat dříve, než na střední. Ale pořád by to mohlo být horší, no. Taky doufám, že co nejdříve potkám svoji třídu, zatím jsem jen náhodně potkala 4 lidi :D ale ono nás celkově je hodně málo...


Quiet

17. september 2017 at 19:44 | Nauesin |  Poetry
(I just like the word "united" :D) Když už jsem se tedy rozhodla pokračovat ve svém "básnění", tak jsem si vzala na špacír nějakou tu romantiku, že ano. Love poems ftw! Baví mě to. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale mohlo by. Nevím, proč píšu anglicky, ale přijde mi to víc "cool", než čeština. Pořád nevím, jak psát básničky, ale jdu s proudem. Píšu, co mě napadne. Občas si vezmu na pomoc rhymezone. Slávu nezklidím, to mi je jasné, ale užívám si vypisování náhodných myšlenek do něčeho více uměleckého, než jsou články na blogu :) So, bear with me. Read it, if you want. Enjoy, maybe. Who knows.

Píšu

17. september 2017 at 19:21 | Nauesin
< Poetry >


Poem #1

16. september 2017 at 12:21 | Nauesin |  Poetry
Never have I ever written a single poem before. I don't know how to write poems. I just tried. Something. Nevím, asi to nemá zrovna nějak zvlášť vysokou cenu :D Ale docela mě to bavilo. Pravděpodobně to je velmi klišoidní. I don't care. Nevím, jestli se z toho stane tradice :D Možná někdy ještě něco napíšu. Zkusím napsat. Česky, anglicky, who knows. Ani nemám vymyšlené jméno. Je to prostě... Poem no.1.

Co nemám ráda na koncertech

14. september 2017 at 20:43 | Nauesin
Když už jsem tedy pár koncertů za svůj život navštívila, (ačkoliv ne dostatečně, moje peněženka s nimi nesouhlasí) inspirovala mě tato zkušenost k napsaní, co vlastně si já osobně na koncertech užívám a co bytostně nesnáším.

Lidi.
Uhm. Ano, jsem si vědoma, jak to zní. You see, celkově nejsem velký fanoušek velké hromady lidí na jednom místě. (Proto se nehrnu zrovna radostně do turistiky. Velká města, jako je Praha, řekněme, jsou něco jako světlo v teplé letní noci pro komáry.) Stačí mi páreček pomalu jdoucích lidí přede mnou na ulici a já chytám nervy (ale to už mírně odbočuju). Celkově bych se ráda označila za velkého fanouška osobního prostoru, jehož se mi na koncertech moc nedostává. Z nějakých příčin si lidi myslí, že přítomnost celebrit a davová šílenost jim dovoluje ušlapat všechny, kteří jim vstoupí do cesty. Jakoby někteří lidé chodili na koncerty jenom proto, protože jim ve všedním životě chybí dotyk a osobní styk s jinými lidmi.

Ožralý lid.
Tento fakt můžete brát jako všeobecný fakt o mně. Možná jsem tento trait zdědila po babičce, ale celkově tak nějak nemám ráda přítomnost ožralých lidí. Jistě, jsou tací, kteří se opijí a je to, jako byste odemkli klec vnitřní bestii jejich nitra. Jiní se opijí a jen se trochu bulají a pletou kraviny a jsou celkově neškodní, spíše se s vámi chtějí kamarádit a povídat si. Toho prvního typu lidí se samozřejmě snažím vyvarovat a ten druhý se snažím tolerovat, ale moc mi to nejde. Na koncertech (pravděpodobně spíše rockové a metalové hudby, alkohol bych neočekávala na koncertech vážné hudby, i když ty mi celkově připadají jako naprosto jiný typ zábavy/svět) se jich člověk setká se spoustou. A ačkoliv mi ještě nikdy nikdo nic neudělal, prostě si nemůžu pomoct a *sighs*... guys. Jdete si poslechnout svou oblíbenou kapelu, popřípdně si zabékat nebo zatrsat, nebo se jdete ožrat, čímž druhé ráno na celý koncert zapomenete a zdárně vyhodíte peníze za lístek do vzduchu? Chápu, že to není moje věc a může mi to být jedno, jen mi to trochu pije krev. Ne fakt, že z toho nic mít nebudete, ale to, že tam hulákáte jak na lesy...

Ožralý tančící lid.
A aby toho nebylo málo, některá individua si asi neuvědomují, že po požití alkoholu ztrácí koordinaci svého těla. No ani to jim nezabraňuje ve snažení o jakési taneční kroky, které tedy ústí spíše v houpání se na místě nekoordinovaně, přičemž se jejich osobní prostor časem zvětšuje snahou ostatních lidí okolo se vyhnout jejich loktům a jiným údům. Chápejte, pro někoho tak malého, jako jsem já, jsou vaše lokty velmi nebezpečné a bouchání vašeho celého těla o tělo mé či cizí taky není zrovna fajn. Like bruh, já se snažím si tady užít nějakou zábavu, nepotřebuju se celou dobu soustředit na to, abych nedostala do obličeje a neskončila s rozbitým nosem :) (Ano, jak už jsem jednou zmiňovala, budu ta blbá kráva, co se nedokáže odvázat a ta kráva, která na vás bude blbě zírat a tskat, protože do ní už dobrých 10 minut narážíte každým svým pohybem)


Zákaz nošení svého pití a jídla
Aby jsme si rozumněli, už jsem na té naší planetce nějaký ten pátek a tak chápu, že se obchodníci snaží vydělat na předraženém pití popřípadě jídlu na jakýchkoliv akcích, ale úplný zákaz nošení pití z domu je trochu... kruté.

Dlouhé fronty
Kdo dřív přijde, ten dřív mele, že. Jo jo jo, peníze vládnou světu a pokud chcete místa v prvních řadách, připlaťte si. Pokud chcete druhá dobrá místa, no, pak si budete muset počkat slušnou řádku hodin v jakémkoliv počasí se všemi lidmi, třeba i těmi výše zmíněnými. A jak pravděpodobně nevíte, nejsem zrovna trpělivý člověk. A trpělivostí zrovna nepřekypuju ani tehdy, když nemám absolutně co dělat. (Čtěte: Nemám u sebe počítač.) Kdyby to šlo, čekání bych ze života totálně eliminovala :D

Mluvící lidi
Jednu věc nechápu. Jak můžete mluvit během koncertu?! A jak dokážete být hlučnější, než samotná hudba? A proč vůbec máte potřebu si povídat?! Budeme předpokládat, že koncert to není zrovna rockový/metalový a že samotné bubny z nás nebudou chtít vytřepat duši. Budeme předpokládat, že je to koncert popový, country,... někde venku na festivale, takže ta akustika je taková, jaká je. A vy si chcete poslechnout nějakou tu muziku, ale... bohužel, nějaký pár kámošů se zrovna rozhodl, že je to nebaví a že si mají spoustu co říct, ale přece, proč by poodešli trochu stranou, že. Proč neprokecat celý koncert? Proč ne...

Bordel.
Lidi jsou lidi a lidi jsou taky prasata. Žádná novinka. Takže se není co divit, během koncertu si budete uvědomovat, že se pod váma objevují plastové kelímky, které se vydaly na průzkum, protože se většinou zvládly ze zadních řad pomalým poposunováním dostat až k vám. Opět. Proč ne? Tož, nemám vedle sebe žádný koš, nechci mít plné ruce, nemám kapsy a nemám batoh. Co udělám? No, z místa se nehnu. Tak to jednoduše hodím na zem, však on to někdo uklidí... ach, ta lidská psychika... Docela mě fascinuje pohled na zem po skončení koncertů. Lidi mě nikdy nepřestanou fascinovat.

Ale na druhou stranu, přes to všchno na ně chodím ráda, přes to všechno si odstojím dlouhé fronty, odignoruju hloupé lidi, přivřu oči při východu a celou dobu se soustředím jen a pouze na hudební zážitek. Ve výsledku, sečteno podtrženo... stojí to za to a kdy si to zopáknem?



Deníčkový zápis no.11

11. september 2017 at 20:11 | Nauesin |  Deníček
Takže... Ano, byla jsem dnes téměř naposled na své teď už bývalé střední škole. Klepala jsem se jako ratlík, měla jsem pocit, že nic nevím a ještě pár hodin před zkouškou jsem si hrála Overwatch. (My life in a nutshell) Nic jsem nejedla, ráno jsem akorát snědla banán, no hlad jsem dostala teprve, až ten stres ze mě odpadnul.
Tentokrát jsem měla asi větší štěstí nebo si profesorka řekla, že se mě chce zbavit stůj co stůj. Zaprvé jsem si vybrala Farmu zvířat, kterou jsem sice tedy viděla pouze z vlaku, no ke zdárnému dosažení 25 z 28 bodů to stačilo. Fakt nevím, kde je nahrabali. Tentokrát se mi dokonce snažila pomoci mnohem více, než na první pokus. na potítku mi toho řelka poměrně dost, no tak či tak bych to věděla. U neuměleckého textu jsem se s nimi mírně pohádala, no nakonec mi dali zapravdu a myslím, že mi to vysloužilo nějaké hezké bodíky a malé bezvýznamné plus (no to la pardón, ale hledat souvislost mezi Farmou zvířat a biologickým žvatláním o tom, jak funguje naše řeč... na to nemám ani já takovou fantazii. Tak jsem je navedla na cestu jinou a to sice, že mám pravdu a souvislost tam nevidím a zdůvodnila jsem to tak, že bych spíše hledala souvislost s 1984, díky Newspeaku, jakožto řeči, kterou si vymsysleli.) Anyway. Byrokrati zase všechno komplikujou a jak jsem měla dostat vysvědčení, tak jsem ho nedostala, Cermat si dává načas a prý bych ho měla čekat někdy v průběhu tohoto týdne. Díky tomu jsem ještě dnes musela obvolat výšku, na kterou jsem přijatá a zařídit si odsun dodání kopie maturitního vysvědčení na příští týden. Snad mi to tedy všdchno vyjde a já zanedlouho nastoupím do jámy pekelné (haha)
Střední škola je tedy dodělána s konečným vysvědčením za 1, 1, 2 a 3 (+ "nahrazeno") :) Not bad. Na to, že jsem dělala většinu střední naprosté kulové.

Další odrážka, o kterou bych se s váma chtěla podělit, jsou Havířovské slavnosti. Za nějaký "report" z akce to fakt považovat nemůžu, no popíšu vám své zážitky.
V první řadě... Společně se svou rodinkou jsme odjížděli z baráku něco před sedmou hodinou večerní. Pěkně jsme se oblíkli, načančali. Já se to odpoledne ještě učila na blížící se maturitu. Bláhově jsme si mysleli, že nám možná nebudou lézt do batohů a tak jsme si ještě po cestě zašli koupit energeťáky z Lidlu. Nom, bláhově jsme si to mysleli. Jenže to neznáte mého otce, totiž. Ten večer na mě byl bohužel zrovna nasraný, no tento fakt ovšem moc nepomohl místním "securitas" a.k.a. studentům na brigádě u vchodu. Stačí na kohokoliv vytáhnout průkaz s krásným železným mečem v něm, přátelsky pronést něco ve smyslu "Ale no tak, přece jsme lidi," a máte zajištěný vstup kamkoliv. Don't get me wrong, lístky jsme měli, jen jsme měli zakázaný kontraband, který chtěli, abychom vyhodili, no to se nestalo :D Thanks, dad. (Zákaz nošení svých věcí na festivaly je stejně bullshit, if you ask me. Ať si obchodníčci pěkně suší.)
Být to na mně, přijela bych sama až přímo na koncert Sabatonů, na který jsem tam přijela v prveřadě. Do 12 bylo ale daleko, lidí bylo hodně no a tak jsme se postavili do davu před jeviště a poslouchali jsme, co se dalo. Když jsme přišli, hrál zrovna Čechomor, od kterých jsem pár písniček znala, no že by mě to nadchlo nějak více se říci nedá. Později dojel přítel a začal hrát Team. To už jsem si alespoň mohla i zabékat, až na jednu písničku jsem znala všechny. Jak pronesl sám Paľo, zazněly tam nějaké sračky a menší sračky. Upřímně, ačkoliv Team dobrovolně neposlouchám, dal by se označit za jednu z kapel, na kterých jsem vyrůstala, moji rodiče je rádi poslouchali. Koneckonců jsou to takové srdcovky z dětství, takže jsem nakonec byla ráda, že jsme je mohli poslouchat. Bohužel, Havířovu asi došly prachy a tak najal velmi špatné zvukaře. Chudáka Paľa nebylo vpodstatě slyšet a ačkoliv si publikum stěžovalo, zvukaře to evidentně nezajímalo.
Po asi třech čehosi, co vypadalo jako konec vystoupení a po poměrně dlouhé hodině a půl jeho sláva skončila a metalisti se nahrnuli dopředu. Na stage přišel Sokol, kterého měli všichni evidentně za ten den už dost, tak ho poslali do riti, že oni chtějí Sabatony. (Vážně, mám pocit, že polovina lidí v ten den tam bylo metalistů, kteří přišli na jejich oblíbenou švédskou kapelu :D) Sama musím uznat, že mlel nehorázé sra_ kraviny, asi byl už přepracovaný. Po něčem, co se zdálo jako věčnost na druhou, se na jevišti začaly dít věci. Sjížděly se tanky, zkoušely se bubny, lidičkové pobíhali sem a tam a vše chystali.


Po další věčnosti se na scéně rožla (rozsvítila) světla, začala hrát hudba a kapela se objevila. Přítel si ze mě dělal srandu, že nic nevidím, protože já opravdu nic neviděla. Dostali jsme se postupně blíž a blíž jeviště, ale pořád to nestačilo, abych se svou výškou 160 cm viděla něco víc, než sem a tam nějakou hlavu. Byla jsem tedy odkázána na velké panely po stranách. Díky tomu mě po dobré hodince bolela krční páteř. Bohužel, jak jsem řekla, ozvučení nebylo nic moc a tak trochu pokazili zpěv Sabatonů, ale ani to mě neodradilo od užívání si jedné z mých oblíbených kapel. Hráli tam "old shit" a novější šit, který jsem znala, až na tak dvě písničky. Bohužel, Sabaton není zrovna kapela, se kterou by se dalo dvakrát zpívat, no to mi nezabránilo ve snažení. Zpěvák Sabatonů je napůl Čech, tak se tam v průběhu chlubil, kolik českých výrazů zná a jak má rád české pivo, které ho tam posluchači nutili pít :D Upřímně, co se mi na tom koncertu dosti líbilo, byla jejich přátelská atmosféra. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale oproti jiným interpretům, kteří v každém státě a každém městě říkají, jak byli nejlepší, u nich to vypadalo, že to myslí opravdu vážně a že jsou tady v ČR rádi a že se do ní taky rádi vracejí. (přinejmenším na to pivo) Klobouk dolů před jejich bubeníkem. Na závěr nezklamali a zahráli nám jistě velmi očekávanou sabatonskou klasiku primo victoria a já si mohla vyzpívat hlasivky. Osobně nejsem moc expresivní člověk a tak mě na koncertu neuvidíte skákat přes hodinu do rytmu hudby na jednom místě, obklopena dalšími individui. Naopak jsem ten člověk, který se na vás pohrdavě podívá a odfrkne si, když do něj nalití narážíte dobrých deset minut a vy si pak pomyslíte, jaká kráva, která se neumí bavit. U Sabatonů jsem stále neskákala, zato se téměř pořád pohupovala do rytmu a mě přišlo, že jsem ten nejživější člověk v okolí a říkala jsem si, co s těma lidma jenom je. Jak někdo dokáže nehybně stát na jednom místě, ani si falešně nezpívat?!

Díky koncertu jsem dokázala na chvíli zapomenout na realitu a místo starostí v hlavě si užít života a to je jedna z věcí, kterou miluju na metalových koncertech. No, jakýchkoli koncertech dobrých muzikantů. Ale metal je MY JAM, takže... Z koncertu jsem odcházela s dřevěnýma nohama a bolavou pátěří, no naplněna vzpomínkama a hormony štěstí. Jo a taky jsem si domů odnesla jednu konfetu, kterou na závěr vystřelili do jeviště. Odcházeli jsme za zvuků ohňostrojů na ukončení festivalu (tipuju) asi kolem půl druhé ráno, dojeli jsme domů a švihli sebou do postele :D Jeden z nejlepších dnů mého života. Strašně jsem je chtěla slyšet naživo :)

We all float in heeereee~

8. september 2017 at 10:57 | Nauesin |  Deníček
Co zajímavého se událo v mém životě.
Mhm.


Byla jsem zdárně přijata na oba obory vysoké, na které jsem se hlásila. Jako obvykle se Česká pošta neobtěžovala zazvonit na můj zvonek, tak jsem se zase hezky vytočila. Bůh ví proč, PPL si s těmi malými čudlíky dole u vchodu poradila na výbornou, ale někdo v té firmě na poště asi neví, že čudlík na zvonek je hned vpravo od jména. Nevím. Každopádně jsem si teda dojela na poštu sama a po tom, co jsem byla svědkem chování jedné občanky tohoto města, řekla jsem si, že tu paní u okýnka už raději nebudu obtěžovat se svými sarkastickými narážky na to, že jsou naprosto neschopní na mě zazvonit. "Nezastižen doma" my ass. Koneckonců, ona za to ani nemůže, takže bych si stěžovala na špatném místě. Každopádně jsem si teda z obou zmiňovaných oborů tak nějak předběžně vybrala kombinaci Angličtiny a Němčiny a teď ještě doufat, že se nevrhám k branám pekelným a že taky zdárně udělám maturitu, jinak jsem vy víte kde. Moc hezky mi to vychází :D Tedy... no, hezky s trochou nadsázky. Schůzku s češtináři mám naplánovanou 11.9. a zápis do školy se koná 12.9. ráno :) To pro mě znamená, že 11.9. se vše rozhodne, alespoň tedy v tom horším případě má budoucnost na další rok. V tom lepším smlouva s ďáblem na minimálně 3 roky. V pondělí tedy budu potřebovat si zarezervovat všechny strážné anděly světa a možná doprovod mého štěstí s pořádnou dávkou kávy. No, každopádně budu mít ještě poměrně dost vyřizování, pokud při mě bude štěstí stát.

PPLko si se zvonky poradila tak výborně, že jsem obdržela svůj balíček velmi rychle, vlastně na druhý den, co jsem si objednala mobil. Yeaaaah už mě ten starý pěkně štval, měl pořád plnou paměť a to bez toho, aniž bych tam cokoliv stahovala, pořád jsem musela čistit data z aplikací, což člověka taky zrovna dvakrát nebaví a ono to někdy ani nepomohlo, tak jsem to dávala do továrního nastavení a to je potom zábava. Zkuste si pořád stahovat všechny sociální sítě a zkoušet si vzpomenout na heslo, když se tam nikdy nepřihlašuju. Taky byl nehorázně pomalý a jeho foťák mohl být na můj vkus o dost lepší. (Měla jsem ho asi 4 roky) A tak jsem přešla z Huawei mobilu na Xiaomi, protože mi to přítel několikrát opakoval, že prostě příští upgrade mobilu jedině na Xiaomi. Tak jsem hrdým vlastníkem Xiaomi Redmi 4X a já se pořád rozplývám nad jeho rychlostí, výdrží baterky a toho místa! Už jsem si zvládla objednat obal na toho malého černého miláčka, tak snad ho zvládnu uchovat v nerozbitém stádiu, než přijde.

Se zvětšeným místem na úložišti jsem si postahovala taky nějaké hry, což je pro mě přepych, který jsem si dříve nemohla dovolit a za dva dny jsem si zvládla vypěstovat závislost. Co za dva dny, za pár hodin :D Začala jsem hrát Soul Seeker, hru podobnou té, kterou jsem hrála v minulosti, když mému telefonu ještě nehrabalo. V podstatě si chováte "příšerky", ty levlíte tím, že bojujete proti jiným příšerkám a postupujete různými mapami a z těch vám padají nejrůznější předměty, runy na jejich vylepšování etc... ono se to špatně vysvětluje, ale jsem si jistá, že jste nějakou takovou hru v minulosti už hráli, ono jich je vcelku hodně :D

K nadpisu...
You'll float too. Aaaa další filmy. možná jste si všimli, že jsem milovník hororů, tak je vám asi jasné, že jsem si nemohla nechat ujít premiéru IT od Kinga verzi 2017. Já tam šla s tím, že jsem absolutně nevěděla, co očekávat. Bohužel nebo bohudík jsem neviděla prvotní verzi z roku 1990, ale po tomto zážitku se na ni určitě podívám. A taky si snad přečtu tu tlustou bichli, kterou jsem už jednou měla půjčenou, ale nebyla schopna ji číst :D Mě osobně se film líbil hodně, ačkoliv to nebyl "můj typ hororu" stylu necháme vás v napětí, že nevíte, co se v tomto domě děje a budete společně s námi odhalovat záhady minulosti, až to postupně vygraduje ve velké finále. It je spíše "pozor, příšera," respektive "pozor, klaun!" type of horror. Jakože tam chybí napětí, zato ve vás film vyvolá poměrně slušnou dávku strachu (z klaunů a ostrých zubů) Některé scénky byly naprosto nechutné i na mě. Místnost plná krve mě opravdu nenadchla, musela jsem si zakrývat oči :D (krev není má silná stránka, to vám povím. V rozumné dávce mi nevadí, na Walking Dead se koukám pořád.)

Zítra se jinak tedy vydávám se svou rodinkou na Havířovské slavnosti na koncert Sabatonů, už se moc těším :D Dnes ještě potřebuju zajít k foťákovi se vyfotit, kdybych tedy dodělala střední, tak na zápise po mě budou chtít krom kopie vysvědčení taky dvě moje fotky. AHAHAHA to zas budou krásné doklady :D (Taky se jdete fotit na nějaké doklady, občanku, pas, cokoliv a neočekáváte od toho vůbec nic a přesto to dopadne hůř, než jste si mysleli? Tak nějak čekám, že se budu cítit XD)

Jede někdo z vás na Comics Salón v Bratislavě? Já se tam po x letech vracím, no tentokrát jsem nesehnala nikoho, kdo by se mnou šel, takže tam budu orgovat :D Kdyžtak dejte vědět :)

Life is Strange: Before the Storm ep.1

5. september 2017 at 9:46 | Nauesin
A konečně jsem se k tomu dostala i já :) Článek bude bez spoilerů (a pokud nějaký najdete, za spoiler asi považujete něco jiného, než já)

Když už jsem tak velmi bohatý člověk, proč bych si neutrácela, že? Opravdu jsem se na tu hru tak těšila, že jsem ji koupila za těch 17 éček (když jsem hrála první díl, nachytala jsem ho v akci na Steamu za 5 :D Jenže to jsem byla s trendem docela pozadu, teď je to ještě horká brambora. no nic.)

Neodolala jsem tedy a včera jsem ji koupila, stáhla, nainstalovala, udělala si kakajíčko a zahrála první epizodu na jedno posezení. Trvalo mi to necelé 3 hodiny a i tak jsem někde zvládla minout 3 achievmenty. Damn it. (Z 11 to ještě jde, though.)

V porovnání s prvním dílem mě docela zarazilo, že mírně pozměnili systém rozhodování. Jasně, žádná Max, žádné přetáčení času. Tady se jedná o Chloe. Ale o tom nemluvím. V jedničce jste klikli na věc a přetáhli myší. Tady kliknete a máte na výběr z WASD. Věřte nebo ne, ale i taková prkotina mě dokázala vyvézt z míry na takových 30 vteřin :D Každopádně jsem si rychle zvykla a jela dál.

Když už tedy nemáme Max, nýbrž Chloe, jak jsem říkala, tedy chybí možnost přetáčet čas, museli tvůrci vymyslet něco jiného. A nad tím, co vymysleli jsem se upřímně zasmála. Protože to je Chloe, tak si asi řekli "Mhm, čím je ta holka tak nejvíc charakteristická.... AAAA no jasně! Odmlouvání!" no a tak přišli s jistým systémem, který je založen na poražení oponenta v chytrých urážkách. (Jo, ještě teď mě to rozesmívá, když si na to vzpomenu :D)

Začíná nám tady tedy příběh o tom, jak Chloe poznala Rachel, kterou všichni "známe" z prvního dílu. Konečně se dozvíme, co se s ní stalo a co se jí dělo... no, doufám. Už i první epizoda nám toho zvládla říct poměrně velkou dávku z jejího života, no zatím se mi zdálo, že se autoři zaměřili více na Chloe a její existenciální krizi spojenou s krizí sexuální orientace a depresí. (jsem si jistá, že lidi, kteří znají první díl, pochopí.) Přece jen se tady potýkáme s šestnáctiletou Chloe, příběh se odehrává 3 roky před prvním dílem.

Na co jsem se strašně moc těšila, byl soundtrack. Ani tentokrát mě nezklamal, no možná trochu překvapil. Z chill písní a.k.a. Max Caulfield jsme se přesunuli do rockovějšího stylu a.k.a. Chloe Price. Jakožto metalhead/rocker mi změna nevadila, pro někoho to může být trochu zvláštní, mě to přišlo suitable ve všech situacích... opět, je to přece jen Chloe a až tak velká změna oproti prvnímu dílu to taky nebyla.

Co jsem si po celou dobu hraní užívala, byla absence SHAKA BRAH a WOWZER od Max, které nahradil witty sarcasm od Chloe. Nejsem si zcela jistá, jestli mě její poznámky nezačnou po nějaké době mírně iritovat, ale zatím to snáším dobře. Možná je to proto, protože leckdy mluvím v podobných narážkách a sarkasmus mi taky není cizí.

Hra mě jako obvykle dokázala překvapit svými emocionálními cutsceny, (které mě v závěru nezklamaly a přivedly mi husinu) které dohromady tvoří snad polovinu celého gameplaye. Ale to je v pořádku. Takový už LiS je, zaměřený na příběh a postavy, je to takový spíše film (což mi lidé, kteří nehráli, no dívali se na nějaký gameplay na YT potvrdí) a to je pro mě ideální. Od doby, kdy jsem dokončila první díl, jsem se snažila najít hru podobného rázu a jediné, co mně přišlo na mysl, je Until Dawn, ale ani ten toho s LiS nemá kromě možnosti výběru moc společného. Takže, kdyby jste věděli o něčem, ráda se přiučím!