Diverse feelings

30. september 2017 at 19:20 | Nauesin |  idk
To si tak kráčím po ulici, sleduju kolemjdoucí stvoření, která si mě samozřejmě nevšímají, protože jsou buďto zahleděna do svých mobilů nebo do sebe. Pohled se mi zastaví na lidské bytosti, která je ve všech případech diametrálně odlišná od osoby mé.

Řekněme, že támhle přede mnou kráčí vysoká, štíhlá blondýna. V ruce nese mobil, pravděpodobně nějaký velmi drahý. IPhone nebo co je právě teď v módě. Kráčí si to v rudě červených lesklých botách na vysokých podpatcích. Na sobě má pověšen pár stejně "štíhlých" šatů, které podkreslují, co by mnozí nazvali ideální postavou. Mírně se naklání doprava, to protože její kabelka je pro její křehkou paži až nechutně narvaná všemožnými přípravky pro dobu, kdy bude přinucena vyjít ven. Protože bez nich by se na veřejnosti ukázat nemohla. Obsah kabelky bych odhadovala spíše na Pervol, ale protože nežijeme v reklamě, budeme předpokládat drogeristické zboží. V druhé ruce drží kelímek kávy ze Starbucks, pravděpodobně nějaké latté. A já si nemůžu pomoct a ptát se, jak to všechno zvládá a jak je možné, že se ještě nerozpadla na kousky. Nebo jak v těch podpatcích ještě našlapuje oběma nohama. Záhada.

Vezmeme si jiný příklad. Jedu v autobuse, to protože neřídím auto své vlastní. Naproti mně sedí překrásné stvoření. Černovláska, na hlavě velký černý klobouk, doplněn elegantní bílou blůzou, přiléhavou sukní z jednoho kusu látky, punčocháče na nohách, její boty by jí záviděl leckterý hipster. Vystoupí na stejné zastávce, jako já a nemůžu si pomoct a nevšimnout si, že ze své tašky přes rameno vytahuje krabičku rakoviny a zapalovač za 10 korun. Můj zájem náhle opadne.

Do třetice všeho dobrého- nacházíme se, opět, v hromadné dopravdě. Aby to nebylo tak jednotvárné, řekněme tentokrát, že sedím v tramvaji jedoucí do centra města. Je pátek večer a stmívá se. Sedím za dvojicí kamarádek a přeslechnu jejich konverzaci. Nadšeně hovoří o setkání s kamarády v nedalekém podniku, jako by to měla být párty roku. Jsou tak hlasité, že támhle polohluchého dědu určitě musely probudit ze spánku. Navzájem si líčí procedůru, kterou prošly před odchodem z domu. Jak dlouho jim trvalo vybrat si oblečení, jak dloho strávily žehlením a kulmováním vlasů a s kolika kluky si domluvily rande a kolik si tak tipují, že po nich vyjede a jaké je nejlepší místo na něco, co už neslyším, protože si pouštím hudbu do sluchátek.

(Jak krásně ironický obrázek. I love it.)

"Don't judge a book by its cover. You know my name, not my story" yeah yeah yeah to je sice moc krásné rčení nebo co, ale... Lidé si neumí pomoct. Jakoby byli předurčení k tomu, aby porovnávali ostatní lidi se sebou. A když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. V průběhu života se setkáváte s různými lidmi, některé si zamilujete, stanou se z nich vaši přátelé, partneři. O ostatní se buďto nestaráte, tak nějak je tolerujete, nebo s nimi nechcete mít vůbec nic společného a jejich společnost vám leze na nervy. A to je naprosto v pořádku. Samozřejmě nejsem zastáncem pomluv, to vůbec. Suďte si lidi jak chcete, ale když už vám někdo není sympatický, buďto je ignorujte a prostě je nechte být, oni stejně nemají rádi vás, nebo jim to řekněte narovinu, ale pokud možno hezky a oni se s vámi pravděpodobně shodnou.

Tohle byla ale jen malá odbočka, protože mě ta myšlenka napadla, ale není hlavní myšlenkou. Z toho, co jsem napsala výše, jste si asi zvládli udělat obrázek o mé osobě a o tom, s jakými lidmi já nejsem moc za dobře, oni se mnou taky ne a nebo jakými lidmi "opovrhuji*," protože nesouhlasím s jejími styly života. O čem jsem ale chtěla mluvit, je fakt, že k těmto lidem mám osobně zvláštní vztah. Abych to vysvětlila - nesouhlasím s nimi, asi bych si s nimi neměla o čem promluvit, tak nějak mi "nejsou po chuti," ale v žádném případě bych proti nim neučinila kroky. jsem zastáncem varianty "nechat je být". Na druhou stranu, nějaká část mě si nedokáže pomoct a zároveň je taky obdivovat. A to je to, co osobně nechápu. Je to žárlivost? Chtěla bych být jako oni? Řekněme populární, hezká, umět se odvázat, mít kamarády, trochu víc "wild" život? Možná. jedna část mě říká ano a druhá nesouhlasí. A nedokážou se dohodnout. Proč bych se měla od základů změnit, jen proto, protože jsou takoví ostatní? You see, jako každý normální člověk chápu, že jsou na světě lidé a že jich je víc, než by bylo třeba a že "jsme každý jiný" a že "v tom je ta sranda, protože kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda," a že tohle všechno je v pořádku a tak...

*uberte asi tak 70% ze síly slova opovrhovat

Jen mě napadlo, máte někdo podobné myšlenky? Chtěli byste se někdy od základů změnit? Povahově? Vzhledově? Změnit svůj život? Kde byste se vydali jinou cestou? Jak byste změnili svou minulost? A pokud jste se sebou spokojení, jak to děláte?
 

Hashtag studentlife

26. september 2017 at 15:33 | Nauesin |  Deníček
Jsem si docela jistá, že jsem právě spolu s bramborama snědla i hlínu.

Docela mě pobavily komentáře u minulého článku :D Že beru začátek své vysokoškolské kariéry optimisticky? Já jsem spoustu věcí. Ale optimista není jedna z nich. Ačkoliv se rok teprve začal, ano, párkrát jsem zaškobrtla. Ještě dřív, než jsem se na vysokou vůbec dostala a v dnech přítomných taktéž. Došla jsem na hodinu, na kterou, jak jsem se domnívala, se učitelka nedostavila. No, ona se dostavila, jen do jiné učebny, což jsem se já neměla možnost dovědět. A stalo se mi to znova. Zrovna dneska jsem opět přišla na hodinu, no do špatné učebny. Nemohla jsem je najít, tak jsem zdárně propásla jednu z těch dvou hodin, do kterých si můžu dovolit nejít, abych ukončila semestr. To potěší, no. Naštěstí jsem si pro příště zjistila, kam se teda přesunuli a jsem odhodlána na zbylé hodiny jít, i kdybych se tam měla doplazit v horečkách. (Uvidíme, jaká bude zima. Asi budu nosit roušku a šálu, kterou tak nesnáším.) Takže, optimista? Spíše člověk, který se nechce vzdát jen tak snadno, když už se dostal na školu. Konec konců, o přešlapech a špatných zkušenostech se povídá nejlíp :D

K mému zklamání budu chodit dvakrát do týdne na "Praktické cvičení" z agličtiny, kde bych na závěr měla složit zkoušku, která... podržte si klobouky... je něco jako FCE.

FCE.

F.C.fucking E.

NAH vůbec nemám CAE a vůbec nepracujeme s knížkou, kterou už mám dokončenou z druháku/třeťáku na střední :D Lidi, já se asi unudím k smrti. A evidentně tam musím taky chodit. A zkoušku složit. (Není to pro mě challenge, jen otrava) Snad mi ani nevezmou místo toho ten CAE, který už mám. Asi si budu kreslit... Docela mě zaráží, že výchozí úroveň po třech letech, na bakaláři, je C1. JÁ UŽ KURDE DĚLALA CERTIFIKÁT NA C1. Hodiny angličtiny pro mě budou až moc lehké :"D Jasně, něco se určitě přiučím, taky nejsem dobrá ve všem, mám problémy s časy, rozšiřovat si slovní zásobu je možno neustále... ale i tak. Proboha. Omlouvám se, pokud zním povýšeně, to opravdu nechci, nechci ani nikoho shazovat, pokud mu angličtina nejde tak, jak by chtěl. Jen... Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, jaký je rozdíl mezi jazykovým gymnáziem, na kterém jsem studovala a ostatními středními. Až teď mi dochází, že úroveň angličtiny, jakou mám já (a že opravdu není bezchybná) nemají všichni. nějak mi nikdy nedošlo, že všichni lidé automaticky neumí anglicky tak, jako já a celá moje bývalá třída. Mezi nimi jsem se cítila naprosto obyčejně, protože jsme všichni měli dobrou úroveň angličtiny. Že se budu pravděpodobně řadit mezi nadprůměr populace v ČR... pořád mě to zaráží, když slyším, jak si lidi neví rady s něčím, co já používám úplně automaticky... A opravdu si teď vážím svých škol. Jak základky, která mi dala nejlepší základ, (ono velkou roli v tom hrály hry a manga, anime, seriály, všechno v angličtině) tak střední, na které jsme udělali všechno to, co budu dělat teď, jsem vděčná naší angličtináře, že nás tak drilovala :D Just... damn.

Psala jsem minule o své třídě? Myslím, že jen tak letmo. Tento týden jsem je tedy poznala všechny :D Yup. Všech 5. Se mnou 6. Jedna z toho je dálkař. AHAHAHA. Ale víte vy co, mně to vyhovuje. Mezi šesti lidmi je jen velmi malá pravděpodobnost, že se budeme navzájem pomlouvat, nemůžou se vytvořit partičky, jak to normálně bývá. Navíc v tolika lidech dokážu být i poměrně sociální člověk :D Ačkoliv je to poměrně smutné a vtipné zároveň, takový počet mi vyhovuje.

Chtěla jsem vám poděkovat za návštěvnost :D Od založení blogu se mi tady pár lidí objevilo, nějací lidi se tady objevují častěji a všichni dohromady to tady naštívili už více než tisíckrát~ Hezké, že.

Na jeden večer jsem se stala člověkem, kterým jsem nikdy nechtěla být :D A to sice typickým teenagerem/studentem. No. Protože v Opavě vůbec jsem tak strašně málo... Jen čtyřikrát týdně... Tak jsem si řekla... hell, já musím přijet i o víkendu! No a tak jsem se sbalila a v pátek večer jsem byla na vlakáči jako na koni. S přítelem jsme se sebrali a šli na kebab. To víte, není nad romantickou večeři při svíčkách, bez svíček. (Místo nich jsme měli pouliční lampy, které ještě nesvítily) Napapáni jsme se přemístili z prostoru náměstí do baru. Bohužel tam neprodávali nic než pivo a tvrdý alkohol. Žádný cider pro mě :/ Tak jsem byla přinucena si dát alespoň jedno pivo, které se tvářilo ochuceně. No, nic moc to nebylo, pivař ze mě nebude. nějak jsem ho teda vypila, mezitím přišli kámoši, na které jsme čekali. Naházeli jsme nějaké desítky do jukeboxu a tak nějak s plynoucím časem někdo dostal geniální nápad se přesunout do jiného podniku. A ten podnik už byl trochu jiného rázu, než byl ten bar, ve kterém jsme zakotvili. Byl to víc tuc-tuc-tuc kind of pub. Hráli tam spoustu remixů písniček, spoustu taneční hudby. Celkově to vypadá jako sklep, do kterého někdo zavedl elektřinu a pověsil tam diskokouli. A pak tam vybíral vstupné. Pokud ve skupince přátel nemáte člověka, který má potřebu se opít a vzít s sebou ke dnu všechny ostatní, které pozve, tak je to fajn. No my někoho takového měli. Poprvé v životě jsem se nechala opít. :) Na to, kolik mi je, vcelku výkon. Z příčin mi neznámých jsem po zhruba deseti půlkách vodky s redbullem a jednom pivě byla naprosto v pořádku. Problémy s koordinací noh se objevily, ale jinak jsem byla okay. (Když pomineme zvýšený tep) Žádná bolest hlavy, žádné zvracení, všechno si z večera pamatuju! Naopak jsem pomáhala kámošce, která toho měla o něco málo víc než já a nezvládla to. Ani nevím, jak dlouho jsme seděly před tím klubem a čekaly, až půjdeme domů... S přítelem jsme došli nad ránem a filozofovali o životě a existenci a brečeli a smáli jsme se a obojí zároveň a já nevím, jestli to celé mohlo být ještě víc klišoidní, než to bylo. Vcelku fajn, though. Někdy bych si to zopákla. Jen do jisté míry ovšem. Abych si taky mohla zatančit ^^


Where to go next

Advertisement