These Streets

Saturday at 10:45 | Nauesin |  Deníček
Residenz Würzburg
A další týden uběhl.

Já pořád nemám vyřízené všechny papíry, které vyřízené být musí, jelikož mám pořád nějaké problémy. Z mojí banky si nedokáží brát peníze na nájem, z bankomatů mi jednou jde, pak zase nejde vybrat peníze a já se z toho asi zblázním. Jestli mě nevystěhují, bude to zázrak :D Pomalu začínáme řešit předměty na školní rok, píšeme stovky mailů, aby se to domluvilo. Světe div se, on existuje horší systém, než stag! Achjo.

Každopádně začínám dostávat takové různé a zvláštní pocity. Na jednu stranu jsem š'tastná, že tu jsem, na druhou stranu mi začíná chybět Česko. Docela mi chybí čeština, ačkoliv jí každý den mluvím s kamarády. Ale prostě pořád nedokážu setřást pocit, že nejsem doma. Pravděpodobně to za delší dobu opadne, možná to neopadne nikdy. Kdo ví. Docela se začínám těšit na návštěvu svých rodičů za 2 týdny. Na to, jak na ČR nadávám většinu času, mi ten rodný státeček začíná chybět. Nikdy jsem nebyla jedna z těch lidí, co mají sny, že se odstěhují do zahraničí, do Anglie a tak. Nějak nemám takovou potřebu, ačkoliv bych mohla, že ano. Nikdy jsem to ale neplánovala, odstěhovat se chci tak maximálně z Ostravska, protože práce je málo a přibývat jí taky nebude.

To neberte, že si stěžuju nebo něco, opravdu jsem tady ráda a každý den ve třídě mi připomíná, že v tom nejsem sama. Je něco kouzelného na tom, sedět ve třídě plné lidí z různých krajů Evropy a nejen té. Máme tam lidi z Korei, jednu holčinu z USA a jiné lidi z Asie a všichni (ne)umíme němčinu úpně stějně, ale všichni se snažíme, jak můžeme, spousta lidí kombinuje němčinu a angličtinu, ruce a nohy, tak, jak jim to jde se domluvit. Všichni originálně mluvíme jinými jazyky, česky, francouzsky, anglicky, italsky, španělsky... ale všichni spolu vycházíme dobře, myslím si. za to, jak mluvit neumím, se mi nikdo nesměje, všichni jsou tady dosti milí, jak jsem se zmiňovala. Začínám dostávat takový pocit, že mi je všechno jedno, začínám si říkat, proč jsem se vlastně bála mluvit. No a co, že řeknu něco blbě, hlavně, jak mi ostatní porozumí. Myslím si, že za těch pár měsíců pobytu, pokud se nějak výrazně nezlepším, což si nemyslím, odjedu minimálně s tímto zjištěním a lepším pocitem. Alespoň v to doufám.

This city I live in
Is far from home
yet I keep believing
I'll make it my own.
-Nauesin
 

Döner macht schöner

8. september 2018 at 10:13 | Nauesin |  Deníček
5 dní uplynulo a já se opět hlásím s nějakým tím updatem, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

Pomaličku se začínám přizpůsobovat životu v jiném městě a jiném státě, ačkoliv jsem zde zatím jen tak málo. Po prvnotním šoku z prvního dne a cesty sem, která, jak se všichni shodneme, byla velmi náročná, jsem se začala rozkoukávat, ačkoliv jsem na to moc času neměla.

Hned druhý den jsme zamířili do školy, ačkoliv ne tak úplně. Samotná škola začíná až v polovině října, no my se přihlásili na jazykový kurz, který se koná v září. Čemu jsme ale už nevěnovali takovou pozornost, byl fakt, že se to jmenuje intenzivní jazykový kurz a to ještě z nějakého důvodu. Druhý den nás tedy rozdělovali nejprve do skupin podle úrovně. Takže jsme si všichni sedli do počítačové učebny a 45 minut vyplňovali online test, který byl podle mého docela dost těžký. Každopádně jsem se další den ráno dozvěděla, že mě zařadili do skupiny B2-1, což by mi docela vyhovovalo. Ten den nás jedna milá paní provázela po okolí, ukázala nám menzu, knihovnu a další důležité budovy. Cestou zpátky, ačkoliv to bylo spíš tak na přesně opačnou stranu jsme se zastavili do Lidlu pro nějaké ty potraviny. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli, že nechceme dávat ty šílené pálky za autobusy, rozhodli jsme se chodit pěšky. Omyl. Velký. Tahali jsme se s těžkýma taškama další tři kilometry zpátky na koleje. Celkově jsme ten den ušli pěknou tůru.

Pro ten den jsme měli pohov a tak jsme ho využili na slastné nicnedělání. Se spolužákem jsme pak večer strávili koukáním na Vikingy. Další den, ve středu, jsme tedy zdárně každý nastoupili do jiné skupinky na kurz a měli první hodinu. A když říkám hodinu, myslím tím 4 s 15 minutovou přestávkou. Jak jsem říkala, s tou intenzitou si nedělali srandu. Za tři dny jsme stihli probrat celou jednu kapitolu z knížky, kterou jsem si taky musela jít koupit.

Ke svému překvapení jsem později zjistila, že pokud zvládneme závěrečný test kurzu, dostaneme certifikát potvrzující naši úroveň. yaay! alespoň mám důvod se snažit

Ráno na 9 směr kurz, v 1 zpátky domů pěšky z kurzu a po něm vyřizovat papíry, které ještě na vyřízení zbývají a večer malý maraton Vikingů byl v podstatě celý můj týden. Včera jsme si ale udělali takový menší výlet po městě, opět pěšky (z cen lístků na autobus byste si asi sedli na prdel), který se ovšem prokázal býti zbytečný, jelikož všechny radnice a ostatní budovy, které jsme měli navštívt už stačili zavřít. No, alespoň jsme našli takový hezký nerdský, weaboo obchůdek s mangou, yu-gi-oh kartičky, pop figurkami a jinými krásnými předměty, které na nás jsou stejně moc drahé, než abychom si něco koupili (30 EUR za pop figurku) Podívaná to byla ale hezká, procházka taky. Město se mi osobně velmi líbí.

Zatím musím říct, jsem nenarazila na jediného nepříjemného člověka. Nevím, čím to je, ale jsou tady velmi milí. Plus auta zastavují na přechodě, ještě dřív, než já si jich vůbec všimnu, že přibrž'dují a to je pro mě prostě nepochopitelný koncept, jelikož u nás by mě každý přejel, takže člověk stojí nějakou tu dobu před přechodem, než se někdo uráčí zastavit.



24 hodin vzhůru a 13 hodin na cestě aneb první den v Německu

3. september 2018 at 22:17 | Nauesin |  Deníček

Název mluví za vše, myslím si.

Úspěšně se hlásím z prvního, začátečního dne mého erasmovského pobytu v Německu. Cesta byla dlouhá a náročná. Po namáhavém balení kufru mě rodiče večer hodili v 6 hodin na vlak, kde jsme se setkali s ostatníma na nádraží. Prohodili pár slov, zavtipkovali a s příjezdem vlaku jsme se rozloučili, tatínek mi pomohl dostat kufr do vlaku a další (ne moc ochotný) pán ve vlaku, za doprovodu popruzeného "co v tom kufru táhnete" protože, admittedly, byl těžký jak sviň. Polovinu cesty jsme se se spolužačkou nedůvěřile dívali na naše velká zavazadla visící nám nad hlavou na poměrně nestabiln vypadajícím železu. Strávili jsme 3 a půl hodiny ve vlaku z Ostravy do Prahy. Měli jsme spoždění, naštěstí bylo jenom 15 minut. Na hlavák jsme dorazili po desáté hodině večerní a v té chvíli začla ta pravá sranda.

 


Vzhůru do světa dobrého piva!

2. september 2018 at 13:19 | Nauesin |  Deníček
Konec léta je tady, podzimní počasí klepe na dveře a já už měsíc hubnu ze stresu z odjezdu. Zároveň se také dost těším. Poprvé v životě budu takhle dá se říct žít sama na sebe, bez rodičů. Pravda, úplně sama naštěstí nebudu, ale tak či tak to beru jako další krok k osamostatnění se. Doufám, že si v Německu najdu nějakou brigádku, něco málo penízků si vydělám a budu si žít jako král! (lol tak naivní nejsem) Ale brigáda by byla fajn, bylo by moc hezké si vydělat na nový počítač ;-; (ach ti gameři) Když nebude, tak nebude, každopádně vás pak budu updatovat, těch 5 a půl lidí (kdyby jenom) kteří sem občas zabloudí :D

Odjíždím dnes na večer, v brzké pondělní ráno dorazíme se spolužákama do cílového městečka v Bavorsku a snad všechno proběhne hladce na cestě i na místě.


Ozvu se zase po příjezdu a usazení, snad :D

Friendships

29. august 2018 at 18:27 | Nauesin |  Poetry


I'm old enough to know
distance is not the biggest obstacle.
Some friendships are just for show
and other melt like popsicle

They say nothing is forever
we should live in the moment
I say we should never
let our woth be stolen.

Don't bother with those who can't make time
to hang out for a time is valuable
Don't waste it for those viable
who would sell you for less than dime

Trust me for I know people betray you
one way or another
A dagger out of the blue
an attempt to smother
you from those closest to you

I'm old enough to know
distance is not the biggest obstacle.
Some friendships are just for show
and other melt like popsicle
- Nauesin

Where to go next